Jaká je česká dárkyně oocytů?
Analýza profilu

Overview

Cíl studie:
Zmapovat (a) základní sociodemografické charakteristiky dárkyň vajíček, (b) jejich postoj k různým aspektům anonymního a neanonymního dárcovství a (c) jejich motivaci darovat vajíčka.

Typ studie:
Původní článek.

Název a sídlo pracoviště:
Klinika reprodukční medicíny a gynekologie, Zlín.

Metodika:
Studie se zúčastnilo 215 dárkyň vajíček, probíhala v letech 2015–2016 a byla založena na anonymním dotazníku. K analyzování dat byla použita popisná a inferenční statistika.

Výsledky:
Z výsledků vyplývá, že (a) průměrný věk dárkyň vajíček byl 26 let, jednalo se především o svobodné ženy (60 %), středoškolsky vzdělané (57 %), více než polovina z nich už měla děti (55 %). Převládaly ženy v zaměstnaneckém poměru (39 %), dále ženy na mateřské dovolené (29 %) a studentky (16 %). (b) Pro české dárkyně je anonymita podstatná a názor na ni není ovlivněn ani rodičovským stavem (p = 0,691), rodinným stavem (p = 0,741), věkem (p = 0,112), či vzděláním (p = 0,358). Pro většinu českých dárkyň je anonymita v dárcovském programu velmi podstatná. Více než polovina dárkyň (55 %) preferuje zůstat v anonymitě, 20 % si není jistých. Tyto dárkyně by oocyt nedarovaly, pokud by anonymní dárcovství bylo zrušeno. Jen 20 % dárkyň by bylo ochotno darovat vajíčka i v neanonymním režimu. (c) Hlavním motivem darovat vajíčka byl altruismus. Nemálo významným motivačním činitelem však byla i finanční kompenzace a otestování vlastní plodnosti. Mezi názorem dárkyně na anonymitu a altruistickými motivy k dárcovství je statisticky významná závislost, p = 0,0002.

Závěr:
Typickou českou dárkyní oocytů je mladá, převážně altruisticky jednající žena s vlastním dítětem, která chce zůstat v anonymní vztahu jak s párem, kterému pomáhá, tak s možným genetickým potomstvem.

Klíčová slova:
dárkyně vajíček, anonymita, open identita, dárcovská koncepce

ÚVOD

Darování gamet a darování embryí jsou dobře zavedenými postupy asistované reprodukce, které využívají pacienti po celém světě. Podle výsledné zprávy IFFS [20] se počet cyklů s darovanými gametami a embryi každoročně zvyšuje. Vzhledem k trendu odkládání mateřství, který můžeme sledovat v posledních desetiletích v rozvinutých zemích, se zejména darování vajíček od zdravých mladých dárkyň stává jednou z výrazněji využívaných technik asistované reprodukce [6, 32, 36]. Tato metoda se od svého prvního použití v klinické praxi [48] velmi rychle rozšířila prakticky po celém světě, a stala se tak úspěšnou modalitou léčby pro tisíce žen, které byly pokládány za beznadějně neplodné [9]. Pro řadu párů představuje elegantní řešení, jak naplnit rodičovskou roli, i když za cenu ztráty mateřské rodové linie.

Vysoká úspěšnost léčby pomocí darovaných oocytů má za následek rostoucí spektrum indikací. Na konci 80. let a na počátku 90. let minulého století bylo darování oocytů většinou prováděno při předčasném ovariálním selhání [1, 13]. Vysoký počet dosažených těhotenství a porodů živých dětí vedl k mnohem rozšířenějšímu použití této metody, a to u pacientek s genetickým onemocněním, u pacientek po úspěšné onkologické léčbě, u pacientek s opakovaným neúspěchem léčby pomocí IVF v anamnéze a u pacientek vyššího věku [1, 13, 27, 38]. Právě u žen v pokročilejším věku je užití darovaného vajíčka nejúspěšnější technikou pro dosažení těhotenství [45].

Darování vajíček je ze všech dárcovských programů eticky nejkontroverznější procedurou. Zatímco darování tkáně nebo orgánu je považováno za ušlechtilý skutek, vysoce kladně se hodnotí darování krve nebo plazmy, nikdo se nepozastavuje nad darováním spermií, tak darování vajíček budí emoce a rozporuplné názory. Dárkyně totiž prochází stejnou procedurou jako pacientka, která standardně podstupuje ovariální hyperstimulaci, v podmínkách ČR pak i krátkodobou anestezii, v níž je folikulární tekutina s oocyty transvaginální punkcí odebrána. Obavy o bezpečnost dárkyň, obavy z možného ovlivnění jejich vlastní plodnosti, ale i obavy z vykořisťování chudých žen jsou důvodem, proč některé státy dárcovství vajíček zakázaly. V Evropě mohou být příkladem takového postupu Německo, Norsko či Švýcarsko [20, 37].

Česká republika má dárcovství gamet právně ukotvené a jako velmi liberální země umožňuje použití dárcovských spermií, vajíček i embryí. Z údajů Národního registru asistované reprodukce [49] vyplývá, že také v České republice se rok od roku zvyšuje počet cyklů asistované reprodukce s využitím darovaných oocytů, jak ukazuje graf 1.

Významnou měrou se na rostoucím počtu cyklů s darovanými oocyty v České republice (ČR) podílejí i zahraniční pacientky. Pro dobrou dostupnost léčby a její vysokou kvalitu při nižších nákladech než ve většině zemí západní Evropy se tak ČR stala cílovou zemí pro zahraniční pacienty se zájmem o léčbu darovanými oocyty [42, 43].

Užití darovaných spermií nebo vajíček bylo donedávna obklopováno tajemstvím. Ti, kteří se stali díky této metodě rodiči, většinou své děti o faktu dárcovství neinformovali. Většina takových dětí tak vyrůstala s přesvědčením, že jejich otec v případě darovaných spermií, jejich matka v případě darovaných oocytů nebo oba rodiče v případě darovaných embryí jsou jejich genetickými rodiči.

Tajemství a anonymita byly dlouhou dobu, a v řadě zemí stále jsou, odborníky považovány a doporučovány jako nejbezpečnější model v léčbě neplodnosti pomocí dárcovských gamet [34]. Důraz kladený na právo dítěte z darovaných gamet znát svůj genetický původ vedl v posledních desetiletích některé země k přehodnocení statutu anonymity a k zavedení systému tzv. open identity. Tento systém umožňuje dítěti narozenému z darovaných gamet získat většinou po dovršení 18 let identifikující informaci o svém dárci [5]. Ženy a muži, kteří darují gamety v systému open identity, souhlasí s tím, že jejich identifikační údaje budou v případě zájmu poskytnuty dítěti narozenému z jejich gamet po dosažení dospělosti, a také s tím, že mohou být v budoucnu dítětem kontaktováni [26]. Jako první přišlo s povinnou neanonymitou již v roce 1985 Švédsko. Následovaly další země, které přijaly zákon o neanonymním darování, například Velká Británie, Německo, Finsko, Nizozemsko, Austrálie, Nový Zéland [12].

Otázkou je, zda tento vývoj odpovídá zájmu ostatních zúčastněných stran, tedy budoucích rodičů a dárců gamet.

V žádné zemi není povinností rodičů své dítě o jeho původu z darovaných gamet informovat. Proto jsou zatím málo známé důsledky otevřenosti na rodinné vztahy a na vývoj dítěte. Studií týkajících se rodin, kde bylo dítě o svém původu informováno, totiž není mnoho. Většinou jsou to netypické rodiny – lesbické ženy, single matky, kde se dítěti musí nějakým způsobem vysvětlit absence otce [8, 52]. V heterosexuálních párech stále vysoce převažující procento rodičů své potomky o okolnostech jejich početí neinformuje. Nejčastějšími důvody jsou obavy ze sociální stigmatizace obklopující tuto metodu početí, z narušení vztahu mezi dítětem a nebiologickým rodičem a také z možného vlivu dárce na vztahy v rodině [2, 12, 28, 33].

Rovněž studií o psychosociálních potřebách dárců, o jejich názorech na anonymní a neanonymní dárcovství a o jejich pocitech a zkušenostech během dalších let po donaci není mnoho, neboť dárci jako zúčastněná strana byli tak trochu přehlíženi či opomíjeni. Velká část studií však ukazuje, jak důležitou roli u dárců hraje při rozhodovacím procesu právě anonymita [3, 14, 39].

Některé státy ve snaze reflektovat zájmy všech zúčastněných stran, právo dítěte znát svůj biologický původ a zachování soukromí budoucích rodičů a dárců zavedly smíšený systém darování [34]. Tento systém je flexibilní, má velké výhody pro rodiče, neboť jim umožňuje vybrat si mezi anonymním dárcem a dárcem identifikovatelným. Také dárcům nabízí možnost rozhodnout se, zda chtějí darovat za anonymních podmínek, či nikoliv. Proto může být díky tomuto systému zachováno soukromí dárce i soukromí rodinného života příjemců gamet.

Trend rušit anonymitu je silný a týká se i České republiky, kde se opakovaně v poslanecké sněmovně řeší novela zákona prosazující určitý systém open identity v programu dárcovství gamet, ale zatím postrádáme studie řešící základní otázku, a to komu tím prospějeme. V České republice, ačkoli je jednou z evropských „dárcovských“ velmocí, dosud nebyla problematika související s dárcovstvím gamet ve větším rozsahu zkoumána.

Cílem práce proto bylo zmapovat základní sociodemografické charakteristiky dárkyň vajíček, jejich postoj k důležitým psychosociálním otázkám spojeným s touto metodou, zejména pak jejich názor na anonymitu v dárcovském programu, na informování dítěte o jeho genetickém původu, ale i na případné poskytnutí neidentifikujících informací či na případný kontakt s dítětem narozeným z jejich darovaných vajíček. Část otázek byla zaměřena také na motivační ukazatele dárcovství.

DÁRKYNĚ VAJÍČEK

Tato studie týkající se dárkyň vajíček probíhala v letech 2015–2016 a byla založena na anonymním dotazníku. Na získávání dat se podílela dvě pracoviště asistované reprodukce. Výzkumu se zúčastnilo celkem 215 dárkyň oocytů. Zaměření na dárkyně oocytů mělo několik důvodů. Proces darování oocytů je nejžádanější dárcovskou procedurou a počty cyklů s darovanými oocyty se v České republice každým rokem zvyšují. Navíc se ve stejném roce, kdy probíhala naše dotazníková šetření, vedla diskuse o změně zákona směrem k „open identity“, proto pro nás byly názory dárkyň na anonymitu v dárcovském programu velmi důležité.

METODIKA

Dotazníkové šetření

Metodou získávání dat bylo anonymní dotazníkové šetření. Většina otázek byly otázky s uzavřeným koncem a byla zvolena Likertova škála [29]. Otázky byly zaměřeny jednak na základní socio-demografické charakteristiky respondentů (věk, vzdělání, rodinný a rodičovský stav, zaměstnání), při jejichž designu jsme vycházeli z dotazníkového šetření ESHRE [35], a jednak na některá významná psychosociální témata úzce spojená s problematikou této metody. Zajímal nás zejména postoj dárkyň k anonymnímu a neanonymnímu dárcovství, jejich ochota participovat v dárcovském programu i v případě zrušení anonymity. Dále jsme chtěli zmapovat, zda dárkyně vajíček zvažují dlouhodobé konsekvence darování gamet. Především, zda si myslí, že dítě by mělo být o situaci informováno, případně do jaké míry, a jaký mají názor na přímý kontakt dítěte s dárcem. Část otázek se týkala motivačních ukazatelů dárcovství.

Dárkyně vyplňovaly dotazník během léčby na klinice a byla jim garantována anonymita. Dotazníkové šetření bylo schválenou etickou komisí.

Statistické hodnocení

K analyzování dat byla použita popisná a inferenční statistika. Kategorické proměnné byly reprezentovány jako pozorované četnosti a procenta z celkového počtu a testovány užitím χ² testu. Proměnné spojité byly pak reprezentovány jako medián a interkvartilové rozpětí (IQR) a analyzovány užitím Kruskalova-Wallisova ANOVA testu. Cronbachovo α bylo užito k testování reliability. U všech výzkumných otázek byla využita Likertova škála s rozmezím od „absolutně souhlasím“ po „absolutně nesouhlasím“. Všechny analýzy byly počítány ve statistickém softwaru Statistica Dell Inc. (2016), Dell Statistica (data analysis software system), verze 13. software.dell.com. Hypotézy byly testovány na hladině významnosti α = 0,05.

Spolehlivost výzkumného nástroje byla ověřována také pomocí hodnoty Cronbachovo α. Za hraniční hodnotu Cronbachova α je považována hranice α = 0,70, za akceptovatelnou je možné považovat i nižší hodnotu menší než 0,70, ale vyšší než 0,50, a to v případech, kdy jsou data získávána ve formě předvýzkumného šetření a také, jestliže je dotazník použit poprvé v dané zemi, dále i v případě, pokud se jedná o překlad výzkumného nástroje [4].

VÝSLEDKY

1. Sociodemografické charakteristiky dárkyň vajíček

Šetření se zúčastnilo 215 dárkyň vajíček, jejichž základní sociodemografické charakteristiky dárců (věk, vzdělání, rodinný a rodičovský stav, zaměstnání) jsou shrnuty v tabulce 1. Skupina vzdělání byla následně sloučena do kategorií základní vzdělání, středoškolské a vysokoškolské. Skupina rodičovský stav, byla sloučena do dvou kategorií: má děti, nemá děti. Rodinný stav byl rozdělen do dvou kategorií: vdaná, svobodná.

Medián věku dárkyň vajíček byl 26 let (IQR = 7, minimum 18 let, maximum 34 let). Jednalo se především o svobodné ženy (60 %), středoškolsky vzdělané (57 %), více než polovina z nich už měla děti (55 %). Převládaly ženy v zaměstnaneckém poměru (39 %), dále ženy na mateřské dovolené (29 %) a studentky (16 %).

2. Názory dárkyň oocytů na základní psychosociální otázky související s touto metodou

Anonymita v dárcovském programu

První výzkumnou otázkou jsme chtěli zjistit, jaký názor mají dárkyně oocytů na anonymní a neanonymní dárcovství, kolik z nich by bylo ochotno podstoupit proces dárcovství i v systému, který umožňuje dítěti získat identifikující údaje o svém dárci. Odpovědi dárkyň shrnuje tabulka 2.

V případě, že by dárcovství vajíček v České republice nebylo anonymní, rozhodlo by se darovat jen 20 % současných dárkyň. Pro více než polovinu dárkyň (55 %) je anonymita v dárcovském programu podstatná. Tyto dárkyně by v neanonymním režimu vajíčka nedarovaly. Z pohledu demografických ukazatelů nebyla odpověď na tuto otázku ovlivněna ani rodičovským stavem (χ² = 2,24; sv = 4; p = 0,691), ani rodinným stavem (χ² = 1,97; sv = 4; p = 0,741), ani vzděláním (χ² = 8,82; sv = 8; p = 0,358). Věkové zastoupení dárkyň se také statisticky významně neměnilo podle názoru na anonymitu (H (4; n = 204) = 7,49; p = 0,112).

Poskytnutí neidentifikujících informací o dárkyni

Další výzkumnou otázkou jsme chtěli zjistit, do jaké míry jsou dárkyně ochotny poskytnout dítěti narozenému z jejich gamet více neidentifikujících informací o sobě (vzdělání, zájmy, koníčky, vzhled). Názory dárkyň jsou shrnuty v tabulce 3.

Více než třetina dárkyň (37 %) považuje za důležité, aby dítě bylo seznámeno se základními fyzickými a psychickými charakteristikami dárkyně, a jsou ochotny tyto neidentifikující informace nad rámec stávající legislativy budoucím rodičům či dítěti poskytnout. Odpovědi na tuto otázku se statisticky významně nelišily z pohledu rodičovského stavu (χ² = 2,57; sv = 4; p = 0,632) a rodinného stavu (χ² = 3,06; sv = 4; p = 0,548), ale lišily se z pohledu vzdělání (χ² = 15,9; sv = 8; p = 0,043). Čím vyšší měly dárkyně stupeň dosaženého vzdělání, tím častěji souhlasily s poskytnutím více informací o sobě. Mezi vysokoškolsky vzdělanými dárkyněmi to bylo 46 %. Odpovědi na tuto otázku se nelišily z pohledu věku respondentek (H (4; n = 199) = 8; p = 0,092).

Kontakt s dítětem z darovaných gamet

Poslední výzkumnou otázkou jsme zjišťovali, zda by se dárkyně chtěly v budoucnu s dítětem narozeným z jejich gamety setkat. Odpovědi ukazuje tabulka 4.

Čekali jsme, že dárkyně budou zvědavé na „výsledek“ svého darování, ale to se neukázalo. Zájem o setkání s dítětem narozeným z jejich vajíčka projevilo jen 19 % dárkyň. Větší část dárkyň (53 %) zájem setkat se s dítětem neměla. Na tento názor neměl vliv rodičovský stav (χ² = 4,14; sv = 4; p = 0,388), rodinný stav (χ²= 3,2; sv = 4; p = 0,525) ani vzdělání dárkyň (χ² = 10,26; sv = 4; p = 0,247). Také věkově se názor na setkání s dítětem nelišil (H (4; n = 198) = 6,96; p = 0,138).

Informování dítěte o okolnostech jeho početí

Názory českých dárkyň oocytů na jednu z nejvíce diskutovaných otázek spojených s dárcovskou koncepcí, a to, jestli má být dítě informováno o způsobu svého početí pomocí darované gamety, popisuje tabulka 5.

České dárkyně oocytů okolnosti početí a genetickou vazbu za důležité spíše nepovažují. Jen 21 % dárkyň zastávalo názor, že rodiče by měli dítě informovat o způsobu jeho početí. Poměrně velká část dárkyň neměla vyhraněný názor na tuto otázku, nevědělo 27 % dárkyň a neodpovědělo 7 %.

Dárkyním jsme nabídli čtyři základní důvody uváděné zastánci open identity, proč by rodiče měli informovat dítě o jeho genetickém původu. Z nabízených možností mohly vybrat i více variant. Podle 62 % dárkyň by dítě mělo být informováno kvůli zdravotním důvodům (geneticky podmíněné nemoci, dárcovství kostní dřeně, orgánů). Celkem 45 % dárkyň si myslí, že je to důležité z hlediska psychického stavu dítěte (formování identity). Pro 43 % dárkyň je informování dítěte důležité z hlediska budování rodiny (riziko možného prozrazení, upřímnost v mezilidských vztazích). Dalších 30 % dárkyň se domnívá, že je tato informace pro dítě důležitá při volbě jejich partnera (riziko incestu).

Pomocí Kruskalovy-Wallisovy Anovy jsme testovali také vztah mezi věkem dárkyně a názorem na jednotlivé důvody, proč rodiče mají své dítě o jeho původu informovat. Starší ženy daleko častěji nesouhlasily s výzkumnou otázkou, že informování dítěte o jeho genetickém původu je důležité z hlediska budování vztahů v rodině (p = 0,0489) nebo z hlediska správného psychického vývoje dítěte (p = 0,0403).

3. Motivace k dárcovství

V literatuře jsou nejčastěji uváděnými důvody k dárcovství altruismus, finanční kompenzace, ověření vlastní fertility. Vypracovali jsme šest základních důvodů, které vedou dárkyně k tomu, aby se rozhodly darovat oocyty. Tyto motivace opět dárkyně hodnotily pomocí Likertovy škály. Je potěšující, že převážná většina dárkyň (84 %) označila jako hlavní důvod pomoc neplodným párům mít dítě a být tímto užitečnou (83 %). Finanční kompenzaci jako důvod k darování uvedla větší polovina dárkyň (50 %), stejně tak možnost bezplatné lékařské prohlídky (52 %). Více než polovinu dárkyň motivovalo také ověření jejich vlastní plodnosti (58 %).

Testováním závislosti mezi názorem dárkyň na anonymitu a motivačními ukazateli jsme zjistili, že 52 % respondentek, které darovaly ve snaze pomoci neplodnému páru, si přeje zůstat v anonymitě. Mezi názorem dárkyně na anonymitu a altruistickými motivy k dárcovství jsme zjistili statisticky významnou závislost, χ² = 22.31, df = 4, p = 0,0002. Zrušení anonymity v dárcovství gamet může postihnout ochotu altruisticky jednajících jedinců podstoupit proces darování. Cramerův koeficient kontingence vykazuje slabou závislost (c = 0,25). Mezi názorem na anonymitu a finanční motivací k dárcovství jsme statisticky významnou závislost nezjistili, χ² = 7,43, df = 4, p = 0,1147. Zrušení anonymity v dárcovském programu tedy neovlivní rozhodnutí darovat u žen, pro které je hlavním motivem finanční kompenzace. U vybraných otázek byla z důvodu splnění podmínek dobré aproximace upravena škála z pětibodové na tříbodovou, při zachování významu.

Spolehlivost výzkumného nástroje byla ověřována také pomocí hodnoty Cronbachovo α. Pro jednotlivé skupiny byla tato hodnota následující: pro otázky týkající se názoru na anonymitu α = 0,639, pro otázky týkající se motivace k dárcovství α = 0,741, pro otázky týkající se informování dítěte α = 0,823, což indikuje spolehlivost výzkumného nástroje.

DISKUSE

Sociodemografické charakteristiky

Sociodemografické charakteristiky dárkyň se v jednotlivých evropských zemích enormně liší, jak ukázaly výsledky rozsáhlého mezinárodního výzkumu zaměřeného na dárkyně oocytů, který probíhal pod koordinací Evropské společnosti pro reprodukční medicínu (ESHRE). Typickou evropskou dárkyní je podle této studie vysokoškolsky vzdělaná 27letá žena žijící se svým partnerem a dítětem, která většinou daruje vajíčka, aby pomohla jiným ženám dosáhnout mateřství. Typická česká dárkyně podle této studie je mladá matka, středoškolsky vzdělaná, darující často několikrát anonymní příjemkyni [35]. Stejný závěr potvrdil i náš výzkum.

Medián věku dárkyň v naší studii byl 26 let, což koresponduje s výsledky dotazníkového šetření ESHRE, podle kterých se průměrný věk dárkyň v Evropě pohybuje v rozmezí mezi 25,6 lety ve Španělsku a 31,0 lety ve Francii. Podle zákona se dárkyní v České republice může stát žena ve věku 18 až 35 let. Věkový limit je ve většině evropských zemí obdobný. Minimální věk dárkyň oocytů 18 let je jednak daný vesměs legislativně a jednak je doporučován i z důvodu dostatečné psychické zralosti. I horní věkový limit 35 let je ve většině evropských zemí stejný, ze zřejmých důvodů. U žen nad 35 let je obecně slabší odpověď na hormonální stimulaci, nižší počet získaných oocytů a vyšší riziko aneuploidie. V některých zemích, např. v Belgii či ve Velké Británii, je možné, aby se dárkyněmi staly i starší ženy, ale jen v případě přímého darování [2, 28]. Francie také akceptuje starší ženy jako dárkyně, ale z důvodu jejich nedostatku [35].

Jak v našem výzkumu (57 %), tak v dotazníkovém výzkumu ESHRE (80 %) převládaly v České republice středoškolsky vzdělané dárkyně. Vysokoškolsky vzdělaných dárkyň bylo v naší studii 9 %, což opět korespondovalo s výsledky evropské studie, podle které ČR měla nejnižší počet univerzitně vzdělaných dárkyň. Přitom v řadě evropských zemí (Belgie, Francie, Polsko a Ukrajina) měla více než polovina dárkyň univerzitní vzdělání [35].

Téměř dvě třetiny dárkyň v naší studii (60 %) byly svobodné ženy, vdaných žen či žen žijících v partnerském vztahu byla jedna třetina (34 %), rozvedených dárkyň bylo minimum (6 %). Podle ESHRE studie se rodinný stav dárkyň v jednotlivých zemích značně lišil. Ve většině evropských zemí darovaly vajíčka ženy vdané nebo žijící v partnerském soužití. Svobodné dárkyně převládaly v Portugalsku a ve Španělsku. Nejvíce rozvedených žen darovalo v Řecku a v Rusku [35].

Více než polovina našich dárkyň (56 %) měla ověřenou svou fertilitu. Většinou měly děti dvě (25 %) nebo jedno (23 %). Naše výsledky opět korespondují s výsledky evropské studie, podle které 52 % dárkyň mělo alespoň jedno dítě, z toho 29 % jedno, 18 % dvě, 5 % tři a více dětí. V Rusku a na Ukrajině měly všechny dárkyně děti, protože v těchto zemích je doporučováno, aby ženy, které se rozhodnou darovat, měly alespoň jedno dítě. Nejméně matek darovalo v Polsku, Portugalsku, Španělsku a Velké Británii – kolem 35 %.

Anonymita

Anonymita mezi dárci, potomky a dětmi narozenými z darovaných gamet stále zůstává nejčastější formou regulace thrid party reprodukce po celém světě. Anonymita ve své podstatě reguluje interakci mezi dárci a příjemci. Jejím nejdůležitějším důsledkem je to, že tento vztah úplně uzavírá. Po darování žádná strana nemůže kontaktovat jinou stranu. Právě tento aspekt je většinou velmi vysoce ceněn jak dárci, tak příjemci. Anonymita pro obě strany představuje do budoucna jakousi ochranu před různými druhy možných komplikací a konfliktů týkajících se práv a povinností ve vztahu k dítěti. Proto také, jak dokládá celá řada studií, by většina dárců přestala darovat, pokud by anonymita nebyla garantována [3, 14, 39].

Také naše studie ukazuje, že pro více než polovinu dárkyň (55 %) je anonymita v dárcovském programu velmi podstatná.Tyto dárkyně by nedarovaly, pokud by anonymní dárcovství bylo zrušeno. Jen 20 % dárkyň by bylo ochotno darovat vajíčka i v neanonymním režimu.

Poskytnutí informací o dárkyni

Jednou z kontroverzních otázek využití darovaných gamet v asistované reprodukci je otázka zpřístupnění informací, a to sdílení neidentifikačních či identifikačních údajů o dárci s příjemci a dítětem. Příjemci, děti a dárci mají různé postoje k tomuto důležitému tématu [30]. Dárci svůj postoj vyjadřují částečně tím, v jakém režimu své gamety darují. Například v Dánsku, kde se všichni dárci na začátku svého zařazení mohou rozhodnout, zda budou darovat v anonymním, nebo neanonymním režimu, si 70 % dárců zvolilo anonymitu. Tito dárci byli významně mladší než neanonymní dárci. Ze skupiny dárců, kteří si přáli zůstat v anonymitě, pouze 17 % uvedlo, že by i nadále darovali, pokud by anonymita nemohla být zaručena. I přesto, že se většina dárců z této studie rozhodla zůstat v anonymitě, byli ochotni poskytnout neidentifikační informace o své osobě příjemcům [3]. V Godmanově studii [14] téměř 40 % dárců odmítlo darovat bez záruky anonymity, ale více než 75 % dárců nemělo problém s poskytnutím neidentifikačních údajů, jako jsou například fyzický popis či úroveň vzdělání jejich potenciálním potomkům. I další studie potvrdily, že dárci většinou nemají problém s odhalením neidentifikujících informací [47, 51]. Pokud dárci darují v zemích, které přijaly politiku open identity, potom musí souhlasit s tím, že dítěti narozenému z jejich gamet, jakmile dosáhne dospělosti a bude-li to požadovat, budou poskytnuty identifikující údaje o dárci. Švédská studie zaměřená na dárce pohlavních buněk v režimu open identity prokázala, že většina dárkyň oocytů (88–91 %) schvaluje právo potomků na zpřístupnění identifikujících údajů o dárci [26]. Je nutno si uvědomit, že velkou měrou se na rozdílném postoji k poskytnutí informací v anonymním systému a v open identity systému podílí poradenství, které jak budoucí rodiče, tak dárce přesvědčuje o tom, že dítě má právo vědět jak o okolnostech svého početí, tak znát identitu svého dárce. Hammarberg prokázal [19], že postoje k informování se opravdu změnily po poradenském sezení. Zatímco před konzultací mělo 64 % dárců pocit, že potomci mají právo na informace o svém početí a o dárci, po poradenství zastávali tento názor téměř všichni dárci.

Naše studie ukázala, že 37 % dárkyň je ochotno poskytnout dítěti více neidentifikujících informací nad rámec stávající legislativy (vzdělání, koníčky, zájmy, vzhled), z nich je ovšem více než polovina tvořena dárkyněmi, které by darovaly i v neanonymním režimu.

Kontakt dárkyně s dítětem

Rozsáhlá přehledová studie zaměřená na dárkyně oocytů zjistila, že dárkyně bez ohledu na to, v jakém režimu darovaly, často chtějí vědět, jestli se z jejich darovaného vajíčka narodilo dítě a významný podíl dárkyň uvažuje i o kontaktu s potomkem [39]. Je zajímavé, že české dárkyně nebyly vůbec zvědavé na „výsledek“ svého darování. Pouze 19 % projevilo zájem setkat se v budoucnu s dítětem narozeným z jejich gamet.

Kirkman ve své studii popisuje, jak dárci chápou svoje postavení ve vztahu k dítěti a jak rozdílné jsou jejich očekávání a představy ohledně kontaktu s jejich potomstvem [24]. Jedním extrémem jsou dárci, pro které bylo darování procesem podobným darování krve, na straně druhé jsou ale dárci, kteří se domnívají, že měli určitou roli v životě dětí narozených z darovaných gamet a že tyto děti by měly vědět, jaké je jejich genetické dědictví. Většina dárců vnímá svoje darování jako poskytnutí služby lidem, kteří potřebovali pomoc, pro některé jejich úsilí bylo minimální ve srovnání s úsilím, které musí rodiče dítěte vynaložit při jeho výchově.

Velká část dárců nechce a neočekává žádný kontakt s potomkem narozeným z jejich gamety. Tito dárci si většinou i myslí, že potomci by o nich neměli vědět a s darováním gamet by nesouhlasili, pokud by jim nebyla garantována anonymita [3]. Jsou však dárci, kteří akceptují potřebu dětí vědět o dárci a o svém genetickém původu. A ačkoli primárně nemají zájem se s dítětem potkat, uvádějí, že pokud si dítě bude kontakt přát, tak neodmítnou [24]. Další skupinu pak tvoří dárci, kteří přímo touží po vztahu s jejich „dárcovskými“ potomky, většinou se jedná o dárce, kteří darují především z prokreativních důvodů [11, 22]. Se změnou směrem k open identity systému se mění podle některých autorů profil dárců a mění se také jejich motivace [10, 34]. V anonymním režimu jsou dárci většinou mladí lidé motivovaní altruismem či peněžní odměnou [47, 23]. Studie ukazují, že v zemích, kde je anonymní dárcovství zrušeno, jsou připraveni darovat zejména starší dárci, často již s vlastními dětmi [10]. Janssens [23] ve své studii poukázal, že někteří identifikovatelní dárci darují hlavně z prokreativních důvodů. Pouhé vědění, že se reprodukovali a že se z jejich gamet narodilo dítě, přispívá k rozvoji jejich identity a je dostačující k tomu, aby se cítili s darováním spokojeni. Podle Rippera [41] se dárci v systému open identity často rozhodují darovat, protože chtějí mít možnost se s dítětem setkat, případně hrát určitou roli v jeho životě.

Informování dítěte o jeho genetickém původu

Významným a velmi diskutovaným etickým problémem spojeným s využitím darovaných gamet je otázka, zda by měly děti z darovaných gamet vědět o způsobu svého vzniku.

Zastánci open identity považují informování dítěte o jeho genetickém původu a poskytnutí identifikující informace o dárci za nezbytné z hlediska správného rozvoje jeho identity. Proto jsou v zemích s touto legislativou budoucí rodiče přesvědčováni, aby svého potomka o způsobu koncepce informovali nejlépe od raného věku. Jak bylo již zmíněno výše, velká část rodičů v heterosexuálních párech ale své potomky o této skutečnosti neinformuje, a to ani v systému open identity. Řada studií jednoznačně dokázala, že i když děti o faktu dárcovství nevědí, nevykazují žádné odchylky v psychosociálním vývoji [15, 16, 17, 33]. Stejně dobře prosperovaly také děti v rodinách, kde rodiče okolnosti početí dětem prozradili a děti, díky anonymitě, svého dárce neznaly [7].

Studie dokazují, že poněkud vyšší procento rodičů, kteří využili darovaný oocyt, se rozhoduje prozradit dítěti jeho původ ve srovnání s rodinami, které potřebovaly darované spermie; dokládají to i další studie [39, 46, 50]. Dá se předpokládat, že příjemkyně darovaného oocytu pravděpodobně daleko častěji odkryjí dítěti pravdu o jeho původu, protože prožily těhotenství, odnosily dítě ve své děloze, porodily ho, což v nich může vyvolat pocit, že toto biologické spojení převáží vazby genetické a že dítě je opravdu jejich vlastní [40]. Otcové nemají k dítěti narozenému z darovaných spermií ani genetickou ani biologickou vazbu, a proto se daleko častěji rozhodují dítěti tuto skutečnost neprozradit [18, 21, 25].

V České republice se tradičně staví spíš na vazbách psychosociálních než genetických. Na zásadní význam psychosociálních vazeb pro zdravý vývoj dítěte ve srovnání s genetickými vazbami poukázal i významný český dětský psycholog Matějček ve světově uznávané studii, která vedla k vytvoření pojmu „psychická deprivace“ [31]. Zdravý a láskyplný vztah mezi rodiči a dítětem tvoří hodnotu rodičovství a biologické příbuzenství není vůbec nutnou ingrediencí pro vytvoření takového vztahu.

Také české dárkyně oocytů okolnosti početí a genetickou vazbu za důležité spíše nepovažují. Jen 21 % dárkyň zastávalo názor, že rodiče by měli dítě informovat o způsobu početí. Větší část dárkyň (45 %) nepovažuje informování dítěte za důležité. O tom, že se jedná o velmi složitou otázku, svědčí i to, že poměrně velká skupina dárkyň neměla vyhraněný názor, buď nevěděly (27 %), nebo neodpověděly (7 %).

Motivace k dárcovství

Motivace k dárcovství je mnohostranná [34]. Některé studie uvádějí, že altruismus a vůle pomoci neplodným párům jsou nejvýznamnějšími důvody k darování spermií, podle jiných je hnací silou pro dárce finanční kompenzace [10]. Pennings se domnívá, že je třeba odlišit, jestli jsou dárci motivováni penězi, nebo dostávají finanční odměnu za dárcovství, protože skutečnost, že dárce obdrží finanční náhradu, ještě neznamená, že je penězi motivován, a nevylučuje altruistický motiv [34]. Jestliže jsou lidé motivováni touhou pomáhat druhým, mohou být snadněji přesvědčeni k tomu, aby skutečně pomohli tím, že budou mít z pomoci také prospěch. Tento závěr potvrzují výsledky většiny výzkumů zaměřených na motivaci dárců gamet, které ukazují, že nejčastějšími důvody jsou kombinace altruismu a finanční kompenzace [3, 10, 50]. Podrobná přehledová studie odhalila, že dárkyně vajíček jsou v mnohem menším rozsahu než dárci spermatu motivovány finanční kompenzací nebo zvědavostí ohledně své vlastní plodnosti [39]. Jsou daleko více řízeny pocity empatie k neplodným párům než dárci spermatu [44].

Studie zaměřená na motivaci evropských dárkyň, které darovaly oocyty v různých režimech dárcovství, přinesla následující výsledky: 47,8 % čistý altruismus, 33,9 % altruismus a finanční motivy, 10,8 % čistý finanční motiv, 5,4 % altruismus a vlastní léčba a nakonec pouze 2 % možnost vlastní léčby [35]. V jednotlivých zemích byly v motivaci dárkyň patrny značné rozdíly. Vysoká úroveň čistého altruismu byla zjištěna v Belgii (86 %), ve Finsku (89 %) a ve Francii (100 %). V případě Francie je ovšem nutno podotknout, že platba dárkyním je v této zemi zákonem zakázána, proto se do procesu zapojují dárkyně jen z čistě altruistických důvodů. Vysoký podíl dárkyň oocytů, které darovaly z čistě finančních důvodů, byl přítomen v Řecku (40 %), Rusku (52 %) a na Ukrajině (28 %).

Převážná většina našich dárkyň uvedla jako hlavní altruistické motivy, a to pomoc neplodnému páru (84 %) a být tímto užitečnou (83 %). Pro více než polovinu dárkyň (58 %) bylo důvodem k darování vajíček ověření si vlastní fertility. Významným motivačním činitelem byla pro dárkyně také finanční kompenzace (50 %).

ZÁVĚR

Dlouho zavedený systém anonymního dárcovství, který měl ochránit jak budoucí rodiče a jejich potomky, tak dárce, se začal v posledních desetiletích měnit. V některých zemích byla anonymita zrušena a zaveden systém open identity, naopak v zemích, které kladou daleko vyšší důraz na sociální rodičovství, zůstává nadále dárcovství anonymní.

Ačkoli zastánci open identity uvádějí řadu silných argumentů na podporu svého názoru, zatím chybí důkazy o tom, že anonymita nebo specifické tajemství o darování pohlavních buněk mají skutečně negativní dopady na psychický vývoj dětí a na vztahy v rodinách. Nemáme žádné důkazy, že mít přístup ke jménu a k adrese svého dárce a eventuálně se s ním i potkat, učiní dítě spokojenějším, šťastnějším. My vlastně vůbec nevíme, jak celý tento koncept dopadne. Jestli nakonec nebude pro děti a jejich rodiče daleko škodlivější než koncept anonymity. To také vysvětluje, proč velká část zemí stále anonymitu dárců zachovává.

Pro české dárkyně je anonymita v dárcovském programu velmi podstatná a názor na ni není ovlivněn ani rodičovským stavem, rodinným stavem, ani věkem či vzděláním. Více než polovina dárkyň by nedarovala, pokud by anonymita nebyla zaručena. Psychosociální rodičovství považují české dárkyně za daleko významnější pro dítě než genetické vazby. Proto zastávají spíše názor, že není důležité dítě informovat o způsobu koncepce a většinou nemají zájem se s dítětem narozeným z jejich gamet v budoucnu potkat. Hlavním motivem darovat vajíčka je pomoc neplodnému páru mít dítě. K významným motivačním činitelům však patří i finanční kompenzace a otestování vlastní plodnosti.

Declaration: This research has been supported by GACR 17-07/53S.

MUDr. Taťána Rumpíková

Klinika reprodukční medicíny a gynekologie

U Lomu 638

760 01 Zlín

e-mail: tatana.rumpikova@ivfzlin.cz